Už jste si někdy položili otázku „Kdo jsem?“. Já si ji pokládala už v dětství. Jako by to, kým jsem byla, nebylo pravdivé. Otázka se rozvinula na další během dospívání „Kdo jsem? Co tady dělám? Co tady mám dělat? Jaký je smysl toho všeho?“. Ale odpověď stále nepřicházela. I v dospělosti tady byla. Jediné, co jsem zjistila, bylo uvědomění, že nejsem, kým si myslím, že jsem. Není ale dobré vědět, kdo nejsem? Je to takový odrazový můstek.
„Tohle nejsem já, tohle taky ne…“ a jednou to přeci musí přijít. „Ahá, tohle jsem já!“
Anebo taky ne…
Která škatulka je moje?
Roky jsem se snažila vměstnat do různých škatulek, ale žádná z nich mi neseděla. „Jak to že ostatní do nich pasují a já ne? Asi je se mnou něco špatně.“ často mi znělo hlavou. Co mi ale nedošlo bylo to, že ostatní do nich taky nepasovali. Jen se v nich drželi, protože se to tak dělá. A tak vznikla iluze, že to tak mají všichni a je to tedy normální (většinové). A těch pár lidí, co nepasovalo? No to je jasné, to je atypické a tedy divné, nežádoucí, zvláštní a bůhví jaké ještě. Ale je to tak? Co kdyby to bylo naopak? Každý by mohl být jedinečný. Bylo by to „dovolené“, ba dokonce vítané. Já v tom vidím obrovský potenciál. A nemyslím tím extrémní případy, které mohou některé napadnout. „Co by to bylo za chaos?! Lidé by kradli a dělali by si, co chtějí?!“ Chceme si představit něco nového ve starém způsobu myšlení. Třeba si ani nedokážeme představit, jaké by to bylo.
Jsem žena a dál?
Zpět k otázce „Kdo jsem?“. Víte, kdo jste, nebo vás napadají odpovědi jako „No přece žena, matka, podnikatelka, manželka, jsem hodná, pracující, jsem tady a dělám tohle a tamto…“? Ale to jen popisujete přijaté identity, povahu a činnosti. Opravdu jste tohle všechno? Není to moc složité? Je to pravdivé? Kdo to o vás říká? Kdo to o vás řekl první? Byla to společnost? Rodič? Přítel? Na základě, čeho jsme si vyhodnotili tahle tvrzení? Máte pocit, že tahle slova stačí na vyjádření toho, kým jste? Já ne.
Jednodušší, než se zdá
Otázkou je, zda tahle otázka má mít odpověď. Již před delší dobou jsem narazila na videa od jamajského duchovního učitele jménem Mooji. Má touha po lehkosti a radosti v životě odpovídala tomu, co předával. Uvědomila jsem si, jak svazující je přijaté tvrzení, že musím vědět, musím mít a znát odpovědi. Protože na otázku „Kdo jsem?“ nemusím mít odpověď, mohu to cítit, uvědomovat si a být tím tady
a teď. A to stačí. To je všechno. Žádné složitosti, školení, certifikáty, dokazování si čehokoliv a komukoliv.
Je to tak jednoduché, až je pro některé v tomhle naučeném světě těžké to přijmout. „Kdyby to bylo tak jednoduché, dělal by to přeci každý!“ Tak proč to nedělají? Kdo ví. Možná se bojí, možná mají jiná tvrzení, kterými se drží v kleci, od které mají klíč.
No nic. Já rozhodně letím 
Kdo jsem?
Když nejsem moje mysl ani moje ego,
Moje srdce ani moje tělo?Kdo jsem?
Když mysl mě baví
A ego nepravdou vábí?Kdo jsem?
Za myšlenkami, co v mysli mi čiší
Za všemi vrstvami lapena v síti.Kdo jsem?
V tomhle poli možností,
Toužící po něžnosti,
laskavosti a věrnosti……k sobě.
-Irius-
